Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Počteníčko

*  *  *


 

*  *  *

Život s vlčákem

        Tomuto článku předcházelo setkání z jednou paní, která se naší čtyřce velmi obdivovala a následně
mi poslala mail s několika otázkami. Původně jsem na ně chtěla odpovědět velmi stručně. A takhle to dopadlo:

        Vlčák je velice specifické plemeno (což by asi o tom svém řekl každý), takže se dá říct - co kus, to originál a každý má své - jako lidi.
        My o nich mluvíme vlastně v obou variantách i jako "něco mezi". Formálně je to pes. Je to uznané psí plemeno, patří mezi pracovní a lidi posedlí cvičákem označení "vlk" většinou neradi slyší. No, my zas neradi slyšíme to označení "pracovní plemeno", protože jsme přesvědčeni, že je to plemeno spíš společenské. Už z podstaty vlka jako takového.
        Vlk je zvíře velice společenské, bez druhů se neobejde a například slovní spojení "vlk samotář" je vyslovený nesmysl. Pokud se vlk dostane do pozice samotáře, je to nešťastné zvíře. Troufám si říct, že od té doby, co máme vlčáky, jsme se o vlcích dozvěděli mnoho a co nevíme, na to máme známé odborníky, kteří jsou vždy ochotni naslouchat a odpovídat na otázky.
        Zpátky k vlčákům. Jak jsem řekla, říkáme jim různě, protože oni jsou fakticky opravdu obojí. Procentuálně se vlčí krev pohybuje cca od 25 do 30 %. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti to z milého křížence dělá (aspoň podle mého názoru) víc vlka než psa. To, že vypadá opravdu jako vlk je důsledkem pečlivého výběru chovných jedinců. Toho by se asi dalo docílit i bez vlčí krve. Vlčí vlastnosti ale nezapře. Začíná to tím, že velmi málo štěká a místo toho vydává celou škálu nejrůznějších zvuků od tichého kňourání a "vzdychání" až po nefalšované vlčí vytí.
        Další věc je, že se neobejde bez smečky - tu může tvořit další pes nebo člověk. To se taky říká o všech plemenech, ale o vlčácích to opravdu platí. Vždycky, když od někoho slyšíme, že má velkou zahradu a že by se tam pes měl dobře, je to pro nás signál, že takový člověk nebude dobrým společníkem. Záměrně používám slovo společník. Vlčák na velké zahradě bude trávit život tím, že bude ležet na rohožce u dveří a čekat, až se jeho společník objeví. Vlčák potřebuje trávit čas ve společnosti svojí smečky. Zrovna teď mám dvě holky vedle sebe na gauči a když je pustím na zahradu, stejně tu budou za dvě minuty zpátky. "Vyloučení" ze smečky je pro vlka i vlčáka ten nejhorší trest. Dost často si člověk k prvnímu vlčákovi záhy pořídí dalšího.
        Radši prodám štěně lidem, kteří bydlí v garsonce v paneláku a tráví čas chozením po přírodě než lidem s dvouhektarovou zahradou, kteří tráví život v kanceláři, u počítače, u televize a nevytáhnou paty z domu. U prvních bude mít pes spoustu zážitků, aktivit a bude rád, že je se svými lidmi. Nebude mít čas na lumpárny a bude mít zájem o to, co mu nabízí člověk. U druhých bude pes nešťastný, bude výt, škrábat dveře, škubat vše, co mu přijde pod čumák, vyhrabávat rododendrony a přemýšlet, kudy by zdrhnul. A ve zdrhání jsou vlčáci mistři. Jedna naše fena zvládne skočit tři metry do výšky přes plot bez rozběhu. Druhá je perfektní v rozplétání pletivového plotu. Zatáhne za drát a během dvou sekund je na svobodě... Když byla malá, říkala jsem jí Copperfield. Uměla se dostat ze zamčeného kotce aniž by na něm bylo znát kudy ho opustila. Jednou se mi odepla ze řetězu aniž by rozšroubovala karabinu, dodneška mi to vrtá hlavou.
        Tohle trochu souvisí s jednou z Vašich otázek - jestli lze nechat vlčáka doma. Názory a zkušenosti se různí. Já jsem svoje holky doma nechávala. Pracovala jsem jako letuška, takže byly doma i docela dlouho samy. (Na opravdu dlouhou dobu, třeba když jsem odletěla na dva či víc dnů, dávala jsem je do psího hotelu. Naštěstí jsem narazila na člověka, který má psy opravdu rád a skočil by pro ně do ohně a pro vlčáky má neuvěřitelné pochopení a nadšení. Neprovozuje ten hotel jen pro peníze, ale hlavně pro psy.) Takže když byly holky doma samy, byly zavřené v "psím" pokoji, kde nebylo nic, než psí nábytek - matrace, misky, nějaké ty hračky a věci, u kterých nevadilo, že se zničí. Dostaly dostatek krmení (které stejně vyluxovaly hned jak jsem za sebou zavřela), tím pádem
přišly na jiné myšlenky, než že jsem pryč a když si to uvědomily, byla jsem už tak daleko, že nemělo cenu dělat randál... Aspoň podle sousedů. To je ale jen moje zkušenost. Ti další dva, které jsem vyvdala, nemůžou zůstat sami doma ani pět minut. Okamžitě spustí "dabing Klondiku" a vydrží to klidně celý den. Asi to bude tím, že od štěňátka nikdy nebyli sami, vždy s nimi byl buď můj muž nebo jeho bývalá. Většinou majitelé "čévéček" popisují zkušenost, že ze začátku ničil pes vše na co přišel a po čase se různými metodami uklidnil. Někdy bylo třeba trochu přizpůsobit podmínky, jindy ne. Někteří nevydrží o samotě vůbec, jiní nemají problém strávit celý den doma na pohovce a nezničí vůbec nic. Někteří zdemolují byt, jiní "jen" vybílí ledničku nebo spíž, jiní si
zalezou s hračkou do pelechu a celou dobu prospí. Někdo to zkoušel řešit klecí. Někteří vlčáci pochopili klec jako "doupě" a jsou v ní spokojení. Jiní ji rozebrali na prvočinitele..

        Naši psi nemůžou zůstat sami doma ani chvíli, ale zas nemáme problém nechávat je v autě.
Z nějakého důvodu je jim ten malý prostor příjemný. Prostě si lehnou a spí. Možná je to pro ně taky taková nora, ve které se cítí bezpeční. Takže tohle je jedna z otázek na kterou není jednoznačná odpověď.

        Čekání u krámu jste sama viděla - sedí, a pozorují cvrkot kolem. Většinou. Občas se jim ale čekání zdá zbytečné a usoudí, že jdou za námi nebo se někam projít. Už ani nevím, kolik překousnutých vodítek (vazáků na koně) mají vlastně na svědomí. To taky ale dělají jen dvě z nich. Ostatní by to ani nenapadlo zkusit. Ovšem, ty dvě jsou zase schopné překousnout vodítko i těm dalším. O žebrání a vykrádání tašek kolemjdoucím ani nemluvím. Ukrást by se asi nenechali - k cizím lidem jsou obecně nedůvěřiví. Jedna je dokonce tak plachá, že by případného zloděje asi pokousala, než by se nechala odvést. No, jiná ale zase vítá každého bez rozdílu a láskou by ho "sežrala".
        Co se týče žrádla, krmíme je hlavně masem. Osobně si myslím, že by se každý pes měl krmit především masem. Jednou je to masožravec... Přidáváme jim ale i kosti, nemáme problém s granulemi. Občas jim do krmení přimícháme jogurt, vajíčka, vývar, sýr nebo něco jiného. Vybíraví nejsou, to si při tom počtu nemůžou dovolit, takže sežerou opravdu všechno. Mají ale i své "chutě". Milují ovoce - od jablek přes mandarinky až po drobné ovoce jako ostružiny nebo borůvky, které s chutí sbírají přímo z keře. Dokonce žerou šípky. No a ta malá je takový labužník, že žebrá i kyselé okurky - a pochutná si na nich. Maso jim nevaříme. Je to škoda a zbytečná práce. Vařením se většina hodnotných látek zničí. V přírodě mají vlci také vše syrové. Takže když to shrnu - rozmanitá strava s obsahem zeleniny, ovoce, mléka, klidně i ty granule a výrazná převaha syrového masa. Musím ale říct, že znám spoustu vlčáků, kteří jsou celý život na granulích a jsou zdraví, spokojení a dožijí se spousty let.
        S těmi léčivy je to složité. Já jsem obecně (ačkoliv bývalá zdravotní sestra) odpůrcem umělých léčiv a speciálně antibiotik a co můžu, to nechám přírodě. Jsem přesvědčená, že zdravý člověk i zdravé zvíře si s nějakým tím neduhem poradí a získá tím imunitu pro příště. Kdybychom kvůli každé drobnosti vyráželi na veterinu, nedělali bychom nic jiného. Psi jsou jako děti - pořád si hrají, škorpí se a předhánějí se v tom, kdo vymyslí větší lumpárnu. Drobné kousance, oděrky, zatržené drápy a podobné ani nepočítáme, pokud se o nich vůbec dozvíme. Když jsou větší, vypláchneme dezinfekcí a necháme slinám - vlčáci se o sebe postarají navzájem. Veterinář by neudělal nic jiného (kousnutí se nešije kvůli riziku zánětu). Samozřejmě, že obrovská zranění, ze kterých crčí krev jsou trochu jiná kategorie, ale to se nám snad ještě nestalo.
        Vlčáci nejsou moc tolerantní k narkóze. Vzhledem k tomu, že máme povinné rentgenování na dysplazii, tak se tomu aspoň jednou za život nevyhnou a většina z nich to zvládne, ale jsou i zkušenosti, kdy se vlčák rozhodl, že už se prostě z narkózy neprobere. Máma dvou našich psů málem zůstala "na stole" dvakrát. Její majitelka od té doby vždy trvá (když to musí být) na použití inhalační narkózy, která je sice dražší a méně účinná, ale zase je lepší na "probrání". Tahle nepříznivá tolerance je dobře vidět na jednom mém zážitku, kdy jsem nechávala fenu uspat právě kvůli rentgenování kyčlí. To obvinění ze zrady v jejích očích do smrti nezapomenu. Je na tom vidět i ta výše zmíněná závislost na druhovi - pes Vám natolik důvěřuje, že taková zrada je pro něj těžko pochopitelná. Doufám, že to, že se potom bez problémů probrala ji přesvědčilo, že bych jí nikdy nenechala ublížit. Jiní lidé si možná něco takového nepřipustí, ale když s těmi psy žijete a máte je až v posteli, všímáte si jejich signálů daleko líp..
        Samozřejmě, některé procedury jako odčervení nebo očkování prostě absolvovat musí. V tomhle ohledu nemívají vlčáci problém. Spíš se jim většinou nelíbí prostředí veteriny a bílé pláště personálu. Dá se to celkem dobře vyřešit tím, že prostě občas na veterinu zajdete i "jen tak". Psovi ukážete veterináře, ten se s ním pomazlí, dá mu pamlsek a jde se domů. Správný veterinář by to měl pochopit a spolupracovat. Když ne, nestál by mi za to, abych k němu příště přišla s problémem..
        Obecně platí, a snažíme se to vždy novým majitelům vlčáků co nejdřív vštípit, že co nestihnete do tří měsíců věku štěněte, to pak musíte složitě dohánět a někdy se to už nepodaří. To zahrnuje i tuhle návštěvu u veterináře. Nemusíte tam jít až na očkování, můžete klidně dřív. Stejně tak vzít štěně do "provozu". Nemá cenu čekat až bude mít všechna očkování za sebou, imunitu má dobrou od narození a z mateřského mléka. Důležitější je, aby včas poznal to, s čím se pak bude setkávat celý život. Vlčák musí co nejdříve mezi lidi, mezi jiné psy, do metra, do vlaku, do auta, do kraválu, prostě poznat co nejvíce podnětů a seznámit se s nimi a hlavně zjistit, že nic z toho není nebezpečné a když ano, tak že člověk - vůdce smečky se toho nebojí a vyřeší to. Musí zjistit, jak se v jaké situaci chovat, na co dávat pozor, co smí a co nesmí, co se stane když... a to všechno musí zjistit do těch tří měsíců.
        To se trochu týká i další otázky - chození u nohy a výcvik obecně. Dost často si lidé myslí, že začít s výcvikem se má až tak v půl roce. Rozhodně co nejdřív. Hlavně přivolání - s tím musíte začít dokud jste pro štěně středem vesmíru a u toho názoru ho i udržet. Je to ovšem práce na celý život, protože vlčák se bude vždy snažit o co nejvyšší postavení ve smečce a o co největší volnost. Vaše slovo pro něj musí být prostě svaté a nepřekročitelné - už kvůli jeho bezpečnosti. Když vyběhne za srnkou a namíří si to přes silnici, Váš povel musí být tak důrazný, aby pod to auto prostě nevlítl.
        Musím se přiznat, že takhle dobře nemáme zvládnutého ani jednoho z nich. Lovecký pud mají velice silný a odnaučit je lovit je téměř nemožné, obzvlášť, když máte smečku. Chci tím říct, že vycvičit vlčáka jde, vyžaduje to ale spoustu trpělivosti, neotřesitelnou autoritu a nekonečnou důslednost. Musíte si uvědomit, že když jednou ustoupíte, vlčák už Vás zpátky nepustí. Alfa vlk nikdy neustoupí ze svých zásad. Co se nesmí, to se prostě nesmí a výjimky nejsou. Stejně tak nesmíte připustit výjimku Vy. Snadno se to říká, ale člověk je člověk a ty psí oči jsou tak dojemné, že ho stejně jednou na ten gauč pustíte a ten kousek od večeře mu dáte a nějakou tu lotrovinu mu odpustíte...
        Znám vlčáky, co chodí vzorně u nohy a nikdy je nenapadne něco jiného. Znám vlčáky, kteří se nikdy nedostanou z vodítka. Znám vlčáky, co na cvičáku šlapou jak hodinky a na ulici jsou "nepoužitelní" a znám vlčáky, co jezdí metrem bez problémů, umí přejít silnici podle semaforu a na cvičáku se do figuranta prostě nezakousnou a nezakousnou. Těžko říct, co je lepší. Mně osobně líp vyhovuje, když se pes chová jako pes, občas si k něčemu čuchne, hraje si s ostatními, loví slepice a krade ze stolu. Vím, že ho musím hlídat, vím, v kterých situacích si mám dát pozor a co by asi mohl vyvést. Ale vím taky, že je to spokojené zvíře, které mě miluje a je rádo, že jsem s ním a že je ono se mnou a když se někam rozejdu, tak se třeba bude chvíli rozmýšlet, ale nakonec přecejen půjde za mnou.
        Zkrátka, výcvik je sice fajn, ale výchova a pevný vztah je pro mě osobně důležitější. Vlčák se vycvičit dá, ale dá to práci. Například sestra našeho psa dokonce záchranaří. Jsou ale plemena, která se cvičí daleko snáz. (Ostatně, jak říká můj manžel, vždy je nějaké plemeno, které je na tu kterou činnost lepší než vlčák. Na druhou stranu asi neznám plemeno, které by bylo tak univerzální. Perfektní není v ničem, ale aspoň trochu umí všechno.) A toho vlka v sobě prostě má.
        Pro nás, romantické duše s touhou vrátit se co nejhlouběji k přírodě a ctít co nejvíce z jejích pravidel je to opravdu ideální partner. Naučí Vás, že všechno má řešení, všechno nějak jde, ve všem se najde nějaká ta zábava a nic se nejí tak horké jak se uvaří. Ukáže Vám svět z takového úhlu, který "normální" lidé neuvidí. Připomene Vám, že musíte být pořád ve střehu a taky, že si s ním úžasně odpočinete. Prostě od každého něco. Vlčák patří k lidem, co mají dobré srdce a pevné nervy. A za lásku a trpělivost se odvděčí nekonečnou oddaností a důvěrou, krásným životem a spoustou neuvěřitelných, neopakovatelných a nezaplatitelných zážitků.
        Tak, teď to vypadá jako propagační materiál. No, je spousta důvodů, proč si vlčáka nepořídit. Zdemolovaným bytem a zničenými nervy počínaje a válkou se sousedy konče. Ta hromada důvodů proč si ho pořídit je ale v porovnání s těmi negativy jako pyramida.

*  *  *

NA NÁVŠTĚVĚ U „VLČÍHO POUTNÍKA“

        Na náměstí v Brně – Slatině na nás čekal opřený o značku a už na první pohled bylo jasné, že je to on – dlouhé bílé vlasy a plnovous, kolem hlavy šátek, oblečen v maskáčích a v ruce nezbytná fajfka.
        Tož vás tu vitám.“ zvolal s nezaměnitelným brněnským akcentem. A hned se zeptal (později jsem měla dojem, že se ptá víc on nás než my jeho): „To máte ty psy všechny v tom malém autě?“ Vida, i takový dobrodruh může být někdy překvapen...

        Jaroslav Monte Kvasnica v mládí propadl vlkům a svůj život zasvětil jejich poznávání a ochraně. Ve snaze o získání co největšího množství vlastních zkušeností a poznatků sjezdil velkou část zeměkoule a setkal se s mnoha zajímavými lidmi, známými i naprosto anonymními. Jeho znalosti jsou hluboké, užitečné i pro „odborné kruhy“ a když ho posloucháte, žasnete nad tím, jak je chování vlků logické a racionální.
        Navštívili jsme Monteho jednoho podzimního dne odpoledne, abychom něco z těch poznatků získali pro sebe. Život s vlčákem někdy člověka donutí zajímat se o to, jak se chová jeho předek a jestli třeba v chování vlka nenajde odpověď na to, proč jeho pes dělá to či ono. Něco z toho tajemna si naši šediváci od vlka přinesli a mnozí z nás jsou vlkem fascinováni. Nabízíme vám malou mozaiku z našeho povídání s Montem. Je hlavně o životě se psy a o zážitcích, které Monte při objevování vlků získal.
        Proč ho vlastně uchvátili právě vlci? „Fascinuje mě na nich jejich komunikace, diplomacie a umění se učit. Vlk, jako smečkové zvíře, se bez dokonalé komunikace neobejde: rituály dominance a submisivity jsou alfou a omegou komunikačních rituálů a vlčí řeči - mimiky, akustických signálů, řeči těla, pachových signálů atd. Vlk smečku potřebuje a aby v ní mohl žít a využívat spolupráce svých druhů, musí s nimi vycházet a respektovat je. Kdo do tohoto světa pronikne, je fascinován alchymií vlčí diplomacie. Zajímavé také je, že vlk schopnosti pro lov velké zvěře (jelenů, divočáků, losů, sobů, bizonů, pižmoňů atd.) nemá zakotveny ve svém dědičném materiálu. Tyto schopnosti získává až učením ve smečce od svých zkušenějších druhů. Právě v tomto faktu vidím neuvěřitelnou schopnost domestikovaných psů - učit se! To je pravé dědictví od jejich vlčích předků.“

ZAHRADA
        „Nebude vám vadit, když si budeme povídat venku?“ ptal se, zatímco jsme uvazovali psy ke kolíkům v zahradě.
        „Já jsem se dneska ještě moc nevěnoval psům, tak abych jim byl nablízku.“ Shodli jsme se, že venku nám to vyhovuje už jen proto, že psy chceme taky vidět.
        Posadili jsme se na zahradu za domem, kde Monte v současné době přebývá a pečuje o svou nemocnou maminku. Věnuje jí teď maximum svého času, takže ostatní aktivity musely jít buď poněkud stranou nebo musely přijít k Montemu jako „hora k Mohamedovi“.
        Monte nám představil svoje dva souputníky, malamuty Mishu a Frama. Obdivovali jsme jejich kondici a srst. Misha je klasický šedobílý malamut. Loni ve svých devíti letech prodělal mrtvičku, byl skoro na umření. Monte se o něj pečlivě staral a vrátil ho do formy, že byste nepoznali, že byl nemocný.
        Fram je pro změnu černobílý, vypadá trochu jako plyšový medvídek. Monte nám ho představil slovy: „Nedávno jsem s ním byl na Veterinární fakultě v Brně. Profesor ho ukázal studentům a okomentoval: Tady vidíte zhruba tříletého psa v ukázkové formě. Nemám pravdu? Já jsem mu na to odpověděl: Vraťte diplom, pane profesore, tomu psovi je jedenáct.
        Seděli jsme nedaleko psů (Fram nám neustále připomínal, že se mu málo věnujeme) s výhledem na „sýkorkový“ strom, na který Monte podstrojuje sýkorkám slunečnicové terče. Vypadá to, jakoby sýkory na stromě rostly vedle jablek. Monte tomu familiárně říká „moje drůbežárna“.

VLČÁCI
        Během našeho povídání se několikrát stočila řeč i na československé vlčáky. Monte je touhle vlčí rasou fascinován a tak v těch chvílích padaly otázky z jeho strany. Nejvíce na téma charakteru a chování. Myslím, že odpovědi velmi porovnával se svými poznatky o vlcích.
        „Mně se ti psi moc líbí, jsem z nich nadšený. Dokonce už jsem i přemýšlel, že bych si vlčáka pořídil. Jenže já už jsem dávno absolutně propadl těmhle malamutům.“ Láskyplně přitom obejme a pohladí Frama, jednoho ze svých životních parťáků.

„VLČÍ MUŽ“
        O jeho vztahu k vlkům a o tom, že si s nimi opravdu rozumí vypovídá malá příhoda z jednoho parku v Německu, kam se vypravil při jedné ze svých cest za studiem chování vlků v zajetí.
        „Byl jsem se tam podívat. Je to taková obora a měli tam jednoho problémového vlka. Tak se ho báli, že mu házeli maso přes plot. Já jsem tam přišel a během pěti minut jsme byli nejlepší kamarádi. Oni se divili a říkali: Prosíme vás, odvezte si ho... Ale to já samozřejmě nemůžu...“
        Monteho současným hlavním zájmem jsou vlci v Evropě.
        „Zajímají mě hlavní migrační zóny, kterými se vlci vracejí na svá někdejší území: migrace vlků z Itálie do Francie (v oblasti Přímořských Alp), vlčí migrace z Polska do německé Lužice a pochopitelně návrat vlků na naše území ze Slovenska do Beskyd.
        Za své hlavní poslání považuji rehabilitaci vlka v očích veřejnosti, demytizaci „zplozence pekel", který je ve skutečnosti inteligentní, vysoce společenskou šelmou, velmistrem empatie, vrcholovým predátorem, který v krajině plní funkci zdravotní policie a díky jemuž člověk získal svého nejlepšího přítele – psa!“

REINTRODUKCE VLKŮ V ČESKU
        „Já si myslím, že u nás reintrodukce není nutná. Kdyby tady byla adekvátní ochrana, tak by se vlci přirozeně vrátili sami. To by bylo ideální.
        Problém je v tomto: Přivezeš sem odchycené vlky, necháš je někde v oboře zvyknout a pak je vypustíš. Co udělá vlk, když ho vypustíš? První dva dny běží... Kde je chceš v Česku vypustit? Když je vypustíš v Beskydech, zastaví se v Olomouci nebo ještě dál. Vypustíš je na Šumavě a máš je u Náchoda, než se začnou vůbec dívat kolem sebe... Pokud ovšem poběží na správnou stranu, ne přes hranice. Smečka se rozpadne. Přirozená repatriace, migrace, to je naprosto bezpečný způsob návratu vlků.
        Vlk je sice v Česku zákonně absolutně chráněn, což ovšem nebrání řádění pytláků.
        U obce Bílá byla koncem devadesátých let uskutečněna nelegální naháňka, při níž bylo pobito jedenáct vlků. A nebyla jediná. Pytláctví je ovšem pouze vrcholem pyramidy: nejvážnější překážkou migrace vlků je neustálá fragmentace krajiny: rostoucí zástavba podhůří a především hustá síť vozovek, která zasahuje i do nitra pohoří.
        Řešením by byly ekodukty (zatravněné a keři osázené mosty nebo podchody pro zvěř), které umožňují průchodnost krajiny (dobře fungují např. v Německu a dokonce i v Chorvatsku). Ekodukty jsou ovšem finančně náročné. U nás se na ně stále nedostávají finanční prostředky a chybí i dobrá vůle odpovědných orgánů.
        Průchodnost krajiny je nezbytná. Pokud chybí, populace zvěře se omezují na ostrůvkovité Robinsony, genetická výměna je znemožněna a populace degeneruje.
        Pro „naše vlky" je nesmírně důležitá alarmující situace na Slovensku, kde byla od loňského roku prodloužena zákonná doba lovu na plného čtvrt roku: od 1. října do 31. ledna. V této době se na Slovensku průměrně uloví 170 vlků (odhadovaný počet vlků na Slovensku je asi 250 – 300 jedinců). Ovšem i na Slovensku existují pytláci a není jich málo. Tento fakt může být pro migraci do Moravskoslezských Beskyd fatální.“

KŘÍŽENÍ VLKŮ A PSŮ V PŘÍRODĚ, VLČÍ VEČERNÍČEK A JINÉ ZÁŽITKY
        A: „Co si myslíš o tom, že se prý kříží vlci se psy? Údajně se to mělo stát v Sasku.“
        M: „Nevím jak v Sasku, ale slyšel jsem o tom v Lužici. Vlci tam přišli z Polska a údajně tam měl být jeden vrh, kdy volný pes nakryl vlčici. Je to „jedna paní povídala“. I zoologové psali o tom, že je to možné, ale ta pravděpodobnost, že se zkříží vlk se psem je mizivá. Já netvrdím, že se ten případ v Lužici nemohl stát. Samozřejmě mohl, geneticky i technicky je to samozřejmě bez problémů. Někdo dokonce tvrdí, že karpatská větev vlků je dost geneticky „nečistá“ a že je v ní přimíšena krev domácích psů. Ale genetické rozbory to nepotvrdily. To mezidruhové křížení je nepravděpodobné. Vlk, když přistihne v lese psa, zabije ho. Vlčice, když ji „otravuje“ pes a ona zrovna nehárá, zabije ho. Když hárá, tak je to většinou vůdčí vlčice, která má partnera. Musela by to být opravdu volná vlčice a to je prostě málo pravděpodobné. Netvrdím, že se to nemůže stát, ale pokud ano, rozhodně to není masová záležitost.“
        A: „A co třeba saňoví psi? Tvrdí se, že indiáni to dělali s malamuty tak, že uvázali fenu v lese...“
        M: „To tam vypráví běloši. Ani to není pravděpodobné. Z té první generace stejně nikdy „saňák“ nebude. A ti domorodci takhle dopředu, aby si psy „šlechtili“, neuvažují. Oni potřebují psa, se kterým budou jezdit příští rok.
        Je pravda, že konkrétně na malamuty vlci nereagují agresivně. Jednou jsme byli v Bělověžském pralese a místní zoologové se divili, že máme psy uvázané u stromu a spíme ve stanu, že prý nám je vlci sežerou. Prý tam loni byli nějací Holanďani s retrívrem a ráno našli jen krvavý obojek...
        Já mám na diktafonu nahrané vytí vlků a když vím, že jsou někde nedaleko vlci a potřebuju je přitáhnout blíž, tak potichu pustím Mishovi to vytí, on na to začne také výt a za chvíli slyším, jak mu ti vlci odpovídají a stahují se okolo.
        Letos v únoru, dost tehdy mrzlo, jsem měl fantastický zážitek v Beskydech. Byl jsem tam bez stanu a ležel jsem ve sněhu v záhrabu. Najednou jsem uslyšel vzdálené vytí. Misha na to odpověděl a Fram se k němu přidal. Za chvíli se to vytí krásně přiblížilo a teprve ráno, když jsem vstal a trochu se rozhýbal, jsem zjistil, že ti vlci k nám přišli až na třicet metrů. Vlci jsou velice zvědaví. Jak jsou opatrní a ostražití, tak jsou zvědaví.
        Například v Bukovských vrších je jedna obec, tam mají vlci pozorovatelnu třicet metrů od poslední chalupy a mají tam celou obec jako na dlani.
        V Beskydech zase mají pozorovatelnu přímo u jednoho domečku. Objevil jsem tam místo, hned za takovým symbolickým plaňkovým plotem, kde bylo velké množství trusu, spousta stop a vyležené „kotle“, takže bylo jasné, že tam ti vlci chodí často a na dlouho. Bydlel tam jeden stařeček, jmenoval se myslím Tomáška, a ti vlci mu přes zahradu koukali přímo do obýváku na televizi. Říkal jsem si, že se k němu snad chodí koukat na fotbal. Zašel jsem k němu a ptám se ho: Pane Tomáška, viděl jste tu někdy vlky? A on mi povídá: Ale kdepak, v Beskydech nežijí vlci.... Oni se k němu chodí koukat každý večer na večerníček a on si jich nevšiml. No, přece mu to nebudu vykládat, aby se starý pán bál....
        Vlci jsou pozorovatelé, kteří nechtějí být viděni....“

CESTOVÁNÍ ZA VLKY
        M: „Než maminka onemocněla, jezdil jsem vlastně pořád za vlky, zmapovali jsme celou Evropu, část Asie a Kanadu.“
        L: „A kde jsi byl za vlky nejdál?“
        M: „Já nevím, to záleží jak to měříš.. Byl jsem na Kamčatce a byl jsem na Aljašce... Nebyl jsem v Japonsku.“
        A: „Byl jsi třeba v Pákistánu?“
        M: „Byl jsem v Afghánistánu jako horolezec, to bylo v hlubokém komunismu a tehdy to byla úplně bezpečná země, v Pákistánu za vlky byl Filip (Monteho „dvorní“ fotograf Filip Chludil, pozn. aut.), ale byli jsme spolu v Jordánsku za arabskými vlky, konečně jsem viděl Petru, kterou jsem miloval...“

 

 

Fram se hlasitě připomíná. Monte ho několikrát napomíná až nakonec vykřikne:
„Frame, už dost! Já vím, že nás slyšíš mluvit, tak mluvíš taky, ale to nejde. Přece nebudu starého pána lískat...“

FRAM A VLCI
        Řeč i pozornost se přesto stáčí k Framovi: „On je velký kámoš s vlky... Dokonce se samci. Jednou jsme byli na návštěvě v jednom parku v Německu a tam byl vlk a dvě vlčice. Fram se těm vlčicím velice líbil. A Igor – to je obrovský nádherný bílý vlk – tak ten Igor – jak bych to vyjádřil lidským jazykem – ten vlk si povídal s Framem a nechtěl nijak dominovat, aby to vzájemné přátelství nenarušil. Tak si spolu povídali, ale on zároveň těma obrovskýma tlapama odháněl ty svoje partnerky. Jakoby říkal: Běžte, vás nedám, ale zase chci být kámoš a přece se nebudeme rvát kvůli babám.‘“

O VÝŽIVĚ
        A: „Čím vlastně svoje psy krmíš, že mají takovou kondici, zuby a podobně..?“
        M: „Nejvíce masem. Granule taky, ale hlavně maso. Jednu dobu se tu psalo, že se nemají míchat granule s masem, což je totální hloupost. Ptal jsem se na to na Aljašce jednoho z vynikajících musherů, dělal jsem mu trenéra a ošetřovatele pro asi 120 psů, a ten mi řekl: Ty nejlepší granule, které existují používej ve stejné kategorii jako rýži. Čili jako přílohu. A jinak maso, maso, maso, zelenina, vývary,... Oni samozřejmě dostávají i granule. Když jsme na cestách, tak granule jsou záchrana...“
        M: „Například v Mongolsku a jiných asijských zemích, kde se chovají pastevečtí psi (kavkazáci, šarplaninci,...), víš co ti žerou?“
        A: „No, asi ovce...“
        M: „No to právě vůbec ne. Tam nic jiného než ovce není, ale ten pes nesmí dostat jehněčí. Nevím, jestli je to pravda nebo pověra, ale jehněčí prostě nedostane. Ti psi jsou všichni na mléku. A jací z nich vyrostou obři..
        Říká se, že pes nemá ty správné enzymy, aby mléko strávil, ale to není pravda. Já sice psům mléko nedávám, protože mě tenhle názor taky zastihl, ale jinak jogurty, tvarohy, sýry, to všechno bez problémů.“

VRTULNÍK
        „Loni, když jsem se sem přestěhoval, to bylo zhruba v době, kdy tu byl na návštěvě papež. A moji psi měli z toho stěhování trauma a já taky. Abych mohl být u nich, spal jsem tady na zahradě ve stanu. A jak tu byl ten papež a kvůli němu pečlivá ostraha, tak tady obletoval vrtulník a hledal případné ozbrojence. Já jsem si to vůbec neuvědomil. Najednou slyším blízko vrtulník, tak jsem otevřel stan a koukám, jak bodovým reflektorem pročesává zahradu. Nejdřív se zastavil na psech, pak se posunul na ten stan a oslepil mě. Já jsem na něj mávl a zalezl jsem zas do stanu. On z toho měl legraci, tak na mě na pozdrav třikrát tím reflektorem zablikal a zas odletěl...“

MISHA – ORNITOLOG
        „Fram, ten na co přijde živého (ze zvířat), to zabije. Ale Misha, to je entomolog, ornitolog a milují ho ptáci. Když si na jaře pěnkavy stavěly hnízdo, tak nejdřív sbíraly psí chlupy po okolí. Pak zjistily, že je zbytečné sbírat po okolí, když ten ocas je tak pěkně huňatý a začly je Mishovi škubat z ocasu. Musí mezi nimi být něco zvláštního, protože ty pěnkavy nějak pochopily, že on pro ně není nebezpečný, že jim neublíží. Představte si to: Misha leží a pěnkavák mu začne škubat chlupy z ocasu. Misha zvedne hlavu, dívá se na toho pěnkaváka, najednou jemně opatrně ten ocas zvedne, aby si ho prohlédl. Ten pěnkavák jako kolibřík balancuje, aby nespadl, ale neuletí. No a takhle pak vypadá hnízdo, které vichřice shodila ze stromu...
        Nebo tuhle, vyšel jsem ven a Fram mě vítal a Misha nevylézá z boudy... Já si říkám: je nemocný. Míšánku, co ti je? Koukám mu do boudy a on tam leží tak nešťastně a před ním svinutý do klubíčka ježek. Misha na mě kouká s výrazem: taťko, pomož, já ho přece nemůžu rušit. Tak jsem vzal ježka na lopatku a vynesl ho a Misha pak radostně vyběhl. On prostě miluje zvířátka.“

 

JAK SE KE PSŮM CHOVAJÍ JINDE
        Uvědomili jste si někdy, jak přísná opatření u nás platí v souvislosti se psy? A to jsme národ pověstných pejskařů. Tady máte několik zážitků z jiných zemí, kde se zdaleka tolik psů nechová:

        (Ve Francii) „Před pekařstvím uvazujeme psy. Do obchodu s potravinami je přece nebudu brát.. Majitel toho obchodu se nás ptá: ‚Proč uvazujete ty psy, vemte je dovnitř. Co kdyby vám je, takové nádherné psy, před mým obchodem někdo ukradl!‘ “

        (V Americe) „...neseženeš košík. Tam dostaneš všechno od botiček až po briliantový obojek, ale košík, to tam není běžné. Za mnou jezdili z Ameriky známí, jejich tatínek tam choval NO, a oni tady nakupovali košíky ve velkém. Mně se stalo, že jsem v New Yorku nastupoval do metra se psem a automaticky jsem mu dal košík. Kolemjdoucí mi povídá: ‚Ten bude asi ostrý, že? Když má ten košík.‘ Já na to, že ne, že je hodný. Ale do metra přece bez košíku nesmí... ‚Kdepak, tady to nemusí mít.‘ Tak jsem mu ho sundal a ten pán povídá: ‚A on nekouše?‘ ‚Ne‘ povídám já. A tehdy jsem se dozvěděl, že tam můžeš kamkoliv bez košíku, ale plně zodpovídáš za psa a když ten někoho kousne, tak mu zaplatíš na odškodném strašně moc peněz. Ty sám musíš posoudit, jestli je ten pes natolik spolehlivý, že mu ten košík nemusíš dávat.“

CHOV PSŮ NA ŘETĚZU
        „Já jsem byl vždy odpůrcem chovu na řetezu u boudy. Pro psy jsem dělal kotce a tak dál. Když jsem byl na Aljašce, viděl jsem, že všichni psi jsou na řetězu a divil jsem se tomu. Musheři mi řekli: ‚A jak je máš ty?‘ Odpověděl jsem, že mám psy v kotci a oni na to: ‚A máš je jednotlivě, nebo dohromady?‘ - protože věděli, že malamuti pohromadě být nemůžou. ‚Ty jim úplně kazíš charakter. Vždyť oni byli odjakživa takhle vychováváni. Ti psi na sebe musí dosáhnout, aby se mohli poprat. Ale oni se nepoperou, protože vědí, že každý má svoje teritorium o půl metru dál. Naučí se vzájemně respektovat.‘ Kdybych je měl na volno a dal mezi ně dvě misky, tak půjdou do sebe. Takhle mají ty misky úplně stejně daleko, každý ví, že má svoje soukromí a přitom se můžou pomalu navštěvovat v boudách. Tohle jsou ale zkušenosti, na které nepřijdeš, dokud nejsi s člověkem, který jich má sto dvacet a vysvětlí ti proč jsou vlastně takhle chovaní a proč jsou takhle uvazovaní..“

Najednou se ozve žabí skřehotání. To se hlásí Monteho telefon...
„Musel jsem si nastavit nějaký zvuk, který neruší zvířata...“

O ZDRAVÍ A KOLIK STOJÍ
        Postáváme u psů, hladíme je a Monte nám vypráví jak to bylo s Mishovou mrtvicí. My jsme mu na oplátku popsali jaké to je, když vám jeden ze psů znenadání a bez zjevné příčiny na deset dnů ochrne a ani veterinář neví, co se mu vlastně stalo. A kolik peněz zdraví chlupatého člena rodiny může stát? Jistě o tom víte své. Jeden zážitek za všechny:
        „Když jsem ještě bydlel na Vysočině, stalo se to asi před třema lety, ke mně najednou přišel pes s kapkou krve na oku. Nejdřív jsem si řekl, že to nic není, ale pak jsem si všiml, že má ve víčku šípkový trn a že ten trn jde skrz až přímo do panenky. Udělal se mu v ní takový kalný obláček. Veterinář vyřkl ortel „eroze rohovky“. Dal mi na výběr ze dvou možností řešení. Buď půjde na operaci, která bude stát asi 20 tisíc. Nebo se to bude rozkapávat, což bude stát zhruba 90 tisíc. Zato to nebudu muset platit hned a najednou, ale bude to trvat půl až tři čtvrtě roku. Při operaci je 50% šance, že se to oko zachrání. V případě metody rozkapávání je šance 90%. Samozřejmě jsem vybral tu delší, dražší a spolehlivější variantu. Měl jsem tehdy odložené nějaké peníze na opravu střechy...“

        Začlo se pomalu smrákat, podzimní dny jsou krátké a při příjemném rozhovoru čas ubíhá rychle. Bylo na čase se rozloučit. Monte si ještě prohlédl naši „čtyřhlavou saň“, dostal od ní na rozloučenou několik „polibků“ a vrátil se ke svým huňáčům. My jsme se vydali zas na cestu...

 

*  *  *

Prvomájová příhoda, kterou nevymyslíš

        Byl podvečer, první máj, a protože jsme vyznavači lidových zvyků a mouder, museli jsme těmto dostáti. Poté, co jsme jaksepatří oslavili keltský svátek vítání jara Beltine, rozhodli jsme se, že si pojistíme i celoroční přísun vzájemné náklonnosti a vyrazili hledat kvetoucí dřevinu. Protože jsem ale palice zatvrzelá a musím mít všechno dokonalé, nepřipadal v úvahu strom ledajaký i kdyby kvetl záplavou nejfantastičtějších květů. Musela to být třešeň. Možná bych nepohrdla ani višní (už proto, že je od sebe nepoznám jinak než podle chuti plodů) a v případě nejkrajnější nouze bych se snad spokojila i s u nás stále hojnější sakurou – třešní japonskou. Potkali jsme za celý den nepočítaně kvetoucích a vonících jabloní, hrušní, maďalů či dokonce magnólií, ale třešní pomálu a ještě se mi všechny zdály tak nějak už odkvetlé.
        Protože jsme zároveň měli v blízké době v plánu i výlet na Kokořínsko, kde jsme si potřebovali něco zařídit, rozhodli jsme se, že se tam vydáme a cestou jistě nějakou tu vyparáděnou třešeň objevíme.
        I stalo se. Naložili jsme do auta naši čtyřpočetnou smečku a přibalili i třináctiletou kříženku mojí máti, kterou jsme dostali na víkend na starost (tu kříženku, ne máti). Jedeme pohodovou cestou, psi nám v autě klimbají a my si povídáme a kocháme se ubíhající krajinou, když tu náhle se na kraji silnice (samozřejmě úplně nevhod skoro v zatáčce u úzké silnice bez krajnic) vynořila rostlina, která mě naprosto uchvátila a o které bylo okamžitě zřejmé, že to je právě ten kýžený strom, který nám má přinést lásku na celý rok a nejlépe ještě aspoň dalších dvacet. Třešeň byla obsypaná květy, bzučely kolem ní včely, no prostě ideální adeptka, které se dostane té cti, že si pod jejími větvemi dáme náš prvomájový polibek.
        Zastavila jsem na kraji silnice, napasovala nebohou škodověnku do kopřiv jak nejvíc jsem si troufla, zhasla motor a vystoupili jsme z auta. Přeběhli jsme silnici a už jsme se objímali pod vítězkou konkurzu. Dali jsme si těch prvomájových polibků hned několik, abychom si vynahradili tu anabázi. To jsme ale ještě netušili, že jí zdaleka není konec a že to nejnapínavější nás ještě čeká. Zjistili jsme to záhy.
        Když jsme se vrátili k autu, vzala jsem za dveře a nic. Vzala jsem za ně podruhé a už v tu chvíli jsem věděla, že ten den bude ještě dlouhý. Klíčky totiž stále vězely v zapalování a já měla v kapse jen mobil.
        Inženýři ve Škodovce po neblahých zkušenostech s okrádáním řidičů stojících na červené instalovali do vozidel kouzelné tlačítko, kterým se můžete v autě zamknout zevnitř, aby vám nezvaný chmaták nevytáhl věci, které máte na sedačkách, zatímco stojíte na křižovatce. Nainstalovali ho i do mého auta. To ovšem netušili, co způsobí.
        Když jsem vystoupila z auta (a nevzala si s sebou klíčky), ta třináctiletá kříženka velikosti malého špice, která celou cestu seděla na zemi pod sedadlem spolujezdce, si přelezla z podlahy na sedadlo řidiče. Cestou se naprosto neomylně trefila na zmíněné kouzelné tlačítko, které inženýři umístili na středový panel poblíž šaltpáky.
        Kdybych se ji to snažila naučit, nikdy by se mi to nepodařilo.
        Když jsme se vzpamatovali z údivu, došlo nám, že jsme v naprosto bezvýchodné situaci. Já měla v kapse jen mobil, Adrian to samé. Auto zamčené, okna zavřená. Mám doma rezervní klíčky pro případ... Doma ovšem nebyl nikdo kromě kočky. Rezervní klíče od bytu má obvykle moje sestra, která je ale tou dobou shodou okolností neměla a navíc by se těžko dostávala někam na bezejmennou silnici tři kilometry od Kokořína.
        Chodili jsme kolem auta a pokřikovali na uvnitř uvězněnou pětihlavou smečku v bláhové naději, že se někomu ze psů při pobíhání po autě podaří šlápnout na zatrolené tlačítko a dveře znovu odemknout. Zhamtali snad všechny plochy v autě kromě toho tlačítka. To už se auto začalo zevnitř mlžit a nám pomalu docházelo, že musíme fofrem něco podniknout, jinak se nám vlčáci v autě zadusí. Jindy hyperaktivní čtyřhlavá saň na nás zpoza mlhy udiveně koukala a nevypadalo to, že přemýšlí jak situaci řešit.
        Zkusili jsme stlačit dolů okénko. Hnulo se asi o dva milimetry. Ještě jsme to chvíli zkoušeli a pak jsme se krátkou válečnou poradou shodli, že je lepší obětovat okénko než pochovávat pět psů.
        Vydali jsme se hledat správný šutr. Na oranici jich moc nebylo. Nakonec jsme přecejen nějaký našli. Adrian ho vzal a s těžkým srdcem začal bušit do toho nejmenšího okýnka úplně vzadu, aby to moc nebolelo. Nutno říci, že to, co ve filmu vypadá jako naprostá brnkačka a neohrožený hrdina to zvládne jedním dobře mířeným úderem pěstí, není ve skutečnosti žádná legrace. Já se zatím rozhlédla po okolí a zdálo se mi, že opodál vidím takovou tu barevnou ceduli, co bývá na benzínkách – červený pruh, zelený pruh a nějaká ta čísla. Rozhodla jsem se, že tam zajdu a třeba mi někdo něco poradí.
        Pánové, kteří se u benzínky sešli na pár slov si nejdřív mysleli, že si z nich dělám legraci. Když si uvědomili, že je prvního května a ne dubna, začali diskutovat a vzápětí se shodli na tom, co už jsme také věděli – že jediné řešení je rozbít okénko. Dokonce obvolali pár známých, o kterých si mysleli, že by uměli „ukrást auto“. Nakonec ještě vyslovili nápad, že kdyby se trochu vyhnuly dveře, možná by se škvírou dal prostrčit drát a tím se při dávce šikovnosti trefit buď na to zatrápené zamykání nebo na elektronické stahování oken. Jeden ochotný domorodec sjel kamsi pro pevný svářečský drát a se slovy, že už musí a s přáním hodně štěstí mi ho věnoval a odjel.
        Vrátila jsem se k autu. Adrian se přiznal, že mu bylo bušení šutrem do okýnka tak líto, že záhy poté, co jsem odešla toho nechal a znovu zkoušel zvětšit škvíru v pootevřeném okně. Podařilo se mu to asi na dva centimetry, což už je docela slušný manipulační prostor. Prostrčil tedy mezerou drát, který předtím tvarově upravil, aby se s ním dalo správně operovat. Nejdříve se snažil trefit do elektronického stahování oken. Bylo to nejjednodušší. Bohužel, při zhasnutém motoru stahování neběhá... Zkusili jsme tedy středový panel s prokletým čudlíkem, ale drát na něj nedosáhl.
        Jak jsem Adriana z protější strany navigovala kam a jak s drátem hýbat, něco mě napadlo. Půjčila jsem si ten drát a udělala na konci háček. Znovu jsem ho strčila do okýnka a snažila se háčkem zachytit vnitřní kliku dveří zapuštěnou do povrchu obložení. Nepravděpodobná věc se mi podařila napoprvé, teď už jen správně za kliku zatáhnout a je vyhráno. Zatáhla jsem a ... nic. Polilo mě horko a vzápětí mráz a začala jsem propadat zoufalství. Pak jsem si uvědomila, že je potřeba za kliku vzít dvakrát, napoprvé se auto odemkne, podruhé se otevře. Zkusila jsem to znovu.
        Bohové se rozhodli, že už učiní našemu trápení konec a dveře auta se otevřely. Malátné kožichy, které po hodině už pomalu začínaly z nedostatku vzduchu usínat se pohnuly a unavenýma očima na nás koukaly.
        S pocitem obrovského balvanu opustivšího naše útroby jsme nasedli do auta a dojeli ty tři kilometry na Kokořín. Vypustili jsme smečku na vzduch a náramně a zhluboka si oddechli. Na tenhle máj hnedtak nezapomeneme. Jediné, co mi ještě vrtá hlavou, že z toho nemála aut, co nás za tu hodinu minuly nikdo ani nepřibrzdil a dokonce ani nezavolal policajty na dva divné lidi, co u krajnice buší šutrem do okýnka auta nebo se ho snaží větví otevřít.
        Na okýnku zbylo po našem útoku jen pár škrábanců, tak aspoň máme důvod nalepit si tam nějakou tu vlčí hlavu na ozdobu.

TOPlist